V eseji nazvaném „Představivost je býk“ napsal James Hillman:„Když jsme konfrontováni s velkou zvířecí silou, ať už ve tvaru skutečného zvířete nebo animovaného obrázku, naše kultura se jí zřídka klaní, zpívá nebo tančí na její počest, ani se neutíkáme schovat. Naším obvyklým krokem je spíše interpretace. Máme hermeneutickou hůlku, díky které síla zmizí tím, že ji přeměníme na význam. Naším moderním smírčím obřadem je vyhledat „býka“ ve slovníku symbolů. Býk se rozpouští v „měsíc“, „otec“, „plodnost“, „hrom“ …a přebírá jména od gaelštiny přes hebrejštinu přes latinu až po urdštinu, přičemž při zkoumání narůstá další mýtické příběhy. Civilizovaní muži a ženy v ústavech humanitních věd a kultury se setkali s býkem se svým vlastním druhem býka:co říkají o býkovi. Mýtus je koneckonců to, co se říká o tom, co se říká:býk o býkovi. Co nám tento býk o býkovi říká?“
Jedním z důvodů, proč miluji tuto pasáž, je to, že tak výmluvně popisuje taureovskou dichotomii. Představivost v celé své plodnosti je stejně skutečná, zemitá a smyslná jako Býk. Všiml jsem si toho, když vezmu svou čtyřměsíční dceru na procházku po našem pozemku. Když procházíme mezi stromy ve stínu, paprsky světla pronikají čerstvými zelenými poupaty, pramínek vody stékající do našeho malého plíživého jezírka u staré kůlny a já vidím na její malé tvářičce plný úžas, jsem svědkem toho, hmota představivosti. Tak hmatatelné, že tomu říkáme „současnost“. Ne ve smyslu nějaké všudypřítomné jedinečné substance, ale ve smyslu mnoha textur a vůní, které se mísí a pohybují, jakoby plavou prvním jarním vzduchem, který kdy bude dýchat.
Býk má způsob, jak učinit představivost tak jednoduchou, oživenou, půvabnou a „skutečnou“. Býk je Venuše ovládaná, ale zemitá, voňavá, ale stabilní, pevná, ale mladistvá.
Na druhou stranu Býk představuje také tvrdohlavou neměnnost naší představivosti. Tendence myslet si, že naše imaginativní vize čehokoli a všeho je „prostá“ pravda nebo „praktická“ pravda nebo „pozemský“ konečný výsledek. Tato verze Býka může představivost vnímat jako cokoli, co se odchyluje od tohoto spodního řádku… a nazývá takovou deviaci nepraktickou, fantazijní, klamnou nebo postrádající podstatu. Křičí "Bull Shiv!" aniž bychom si uvědomovali, že podstata čehokoli, bez ohledu na to, jak je fyzická, zemitá, navyklá, stálá nebo jednoduchá, je již žhavou černou hmotou představivosti...tak bohatá a temná a základní jako hnůj...tak "jednoduchá" jako hromada páry. "bull shit."
Tak je tomu i u Býka. Býk je jednoduchý, život potvrzující, život oživující, život podporující proud imaginativní krásy v přírodním světě. Samá „věc“ představivosti. Ale Býk také odráží tendenci k tomu, aby se hmota představivosti stala doslovnou... aby samotná představivost byla zapomenuta ve fyzičnosti jejích nejjednodušších a nejzřejmějších forem:rostliny, zvířata, vůně, chuť, dotek, zrak, zvuky.
Je také hněvné poznamenat, že někdy se venušské sny o Býkovi stávají plastickými, jako lidé, kteří slovo „představivost“ vyslovují tolikrát, že jim to připadá jako dětský muzejní obchod se suvenýry, plný za drahé cetky jen volám vaše jméno. Takto použitá představivost se sama o sobě stává prázdným slovem, ironicky směřujícím spíše k bezživotnosti než k fantazii, hloubce nebo rozmanitosti.
Když Hillman říká, že máme tendenci dívat se na věci a pak extrahovat nebo dekódovat jejich hlubší význam, mluví o stejné tendenci, kterou musíme zabít pokračující imaginativní sílu jevu… ať už bereme věci příliš doslovně a brzdíme tok představivosti, nebo ať děláme hory z krtinců ve jménu VÍCE představivosti. Samozřejmě, Hillman je v tomto ohledu svým způsobem antiplatonista a mnoho filozofů nebude s jeho názorem souhlasit. Bez ohledu na to, zda souhlasíme s Hillmanovou filozofií psychologie či nikoli, má pravdu, když říká, že naše tendence neustále dekódovat nebo interpretovat zkušenost okrádá duši o něco důležitého. Ale co? O co nás to okrádá? A odpověď:okrádá duši o její býčí sračky. Bohaté, temné, skutečné a totální kraviny.
Modlitba:Pomozte nám v této sezóně Býka cítit býka v našich býčích sračkách!