Včera jsme mluvili o konjunkci Merkur/Slunce jako o náznaku „posvátné úzkosti“. Dnes si promluvme o slovu „bezpečnost“. Zdá se, že každé pevné znamení zvěrokruhu si cení bezpečí nebo stability nade vše ostatní. Forma zabezpečení se může lišit od jednoho znamení k druhému, ale každý pevný znak sdílí tento společný zájem. Pro Štíra má bezpečnost něco společného s fyzickou, emocionální, environmentální a instinktivní úrovní bezpečnosti. Cítím trvalý pocit klidu, důvěry, míru, hloubky a bezpečí v okolí, ve svých emocích a myšlenkách, v tom, co se kolem mě říká nebo dělá, ve vizi budoucnosti, kterou vidím před sebou, nebo minulost, kterou cítím, je spojena s dobrým nebo špatným přítomného okamžiku?
Už v Platónových spisech psali filozofové o myšlence dvou odlišných říší, které pracují současně. Říše fenomenálního stávání..kde věci jsou neustále v pohybu, ale nikdy nejsou plně nebo trvale fixovány do božské formy, kterou mohou jen volně představovat. A pak říše trvalého, neměnného nebo božského. Každý velmi hluboce vnímáme, a nejen intelektuálně, přítomnost božských forem v životě. „Měl by“ a „měl by“, kterých každá nová zkušenost dosáhne, ale vždy mírně zaostává za dosažením. Když absolvujeme lekci jógy nebo se pustíme do jakékoli duchovní mise, možná nejtrvalejší učení má co do činění s odpuštěním, přijetím nebo vnitřním klidem potřebným k překlenutí této propasti mezi ideálem a skutečností, neboli „měl/měl bys“. a „jak se věci mají.“
Mým oblíbeným slovem pro praxi překlenutí této propasti, ať už je skutečná nebo pouze v naší mysli, je slovo „posvěcení“. Posvětit v podstatě znamená „učinit svatým“. A zdá se mi, že většina toho, o čem mluvíme, když mluvíme o opuštění věcí, přijetí věcí tak, jak jsou, a vzdání se našich pokusů ovládat každý malý detail, má co do činění s posvěcením. Vidíme ideální a neviditelný tvar nebo formu… a když se s tím něco dokonale neshoduje, neodráží nebo nesedí, máme pocit, jako by něco minulo cíl (stejná fráze, která je základem slova „hřích“). Bez ohledu na to, zda je tato chyba vidět v malých a každodenních událostech, nebo v naší představě o nás samých, lidstvu nebo vesmíru samotném, zdá se, že věřící lidé se zásadně snaží přijít na to, jak se vypořádat se ztrátou, zklamáním nebo podrážděním. mezera...která se zdá být tím širší, čím více se na ni zaměřujeme.
Myšlenky na obrácení, spasení, vykoupení… podle mého názoru jsou všechny podobné slovu „posvěcení“. Každý má ve svých kořenech touhu „učinit svatý“ svět takový, jaký je, odpustit světu neschopnost přizpůsobit se nějakému smyslu pro matematickou dokonalost nebo přijmout život podle jeho vlastních podmínek. Když žijeme z tohoto místa posvěcení nebo svatosti, nebo máme nějaké „obrácení“, zdá se, že se to odráží v pokračující praxi smiřování se s tím, jak věci „jsou“ ve světle toho, jak by věci mohly být. , mohl nebo by měl být.
Když však čtu spisy svatých a svatých lidí nebo dokonce velkých mistrů jakéhokoli řemesla, disciplíny nebo studia, vidím také odmítnutí pustit pokus o dodržování přizpůsobovat nebo napodobovat něco jako božský obraz. Jinými slovy, nestačí říct:„Ser na to, všechno je dobrý, přestanu se snažit. Spíše si jen říkáme, že když se pokus žít v souladu s božským obrazem stane pekelným, nepružným, nevlídným, sadistickým, tísnivým nebo vyčerpávajícím, v tom okamžiku je třeba znovu postavit most zpět k duši.
Dobrá otázka pro dnešek... když se podíváte po světě, vidíte svět, který přestal usilovat o božský obraz? Vidíš svět, který si pro sebe dělá příliš mnoho výmluv a lacině používá odpuštění nebo milost, jako by život byl prostě „to, co si z něj sami uděláme, a všechno je v pořádku, všechno je dobré? Nebo vidíte svět, který bojuje přesně proto, že se příliš snaží zapadnout do božského obrazu, místo aby se přijal takový, jaký je?
Jsou tyto vjemy dvě strany téže mince?
S Merkurem a Sluncem pohromadě ve Štíru máme právě teď k dispozici hluboký vhled do toho, kde přesně zaostáváme. Kde přesně jsme to vzdali nebo se omluvili a kde přesně jsme se pokoušeli ovládat nebo se chránit před environmentálními skutečnostmi, které si nechceme připustit nebo se s nimi smířit.
Na druhé straně je tu také výzva k posvěcování a odpouštění. Vrátit se do láskyplného objetí života přesně takového, jaký je, a najít hlubší úroveň bezpečí, pohodlí a poznání, než ke kterému jsme možná měli přístup už nějakou dobu.
Když se vrátíme a posvěcujeme, je často hezké dát něco zpět v obětování božství. Důkaz nebo zdroj osobní hrdosti nebo moci, sounáležitosti nebo vlastnictví nebo prosté gesto naší láskyplné vděčnosti...za jednoduchou připomínku, že tento návrat je vždy otevřený a bezplatný. Nebyl žádný poplatek, a tak neexistuje žádný dluh. A jaksi svobodně dávat něco to odráží. A ze stejného místa svobodného dávání a přijímání můžeme znovu usilovat o božský obraz, ale nyní s láskou, trpělivostí, mírem a laskavostí, která odráží jediný druh dosažení, který je kdy komukoli a kdykoli k dispozici.
Modlitba:Vytvoř ve mně čisté srdce a obnov ve mně pevného ducha
(Žalm 51:10)