Srdce se váží na váze proti peříčku. Přeskakujeme přes zřejmý rozpor, protože jsme netrpěliví na pointu. „Srdce BY MĚLO BÝT lehké jako pírko,“ spěcháme říct, a pak je to. Ta představa se podobá tolika dětem na hřišti, které skandují zmlácené říkanky, hrdé i unavené, a prohlížejí naše mozky. Ale když se podíváme hlouběji a „držíme se obrazu“, jak říkají archetypalisté, co vidíme? Srdce je orgán, jehož hmotnost je jednoznačně těžší než jakékoli peří. Srdce je těžké. Peří je lehké. Přesto jsou oba zobrazeni, jak se navzájem vyvažují v mýtických obrazech. Je možné, že skutečná hmotnost srdce a lehkost peří odhalují určitou formu porozumění nebo vnímání? Způsob, jak najít rovnováhu navzdory běžnému zdání nerovnováhy nebo nerovnosti?
Je možné, že způsob poznání srdce je jiný než způsob poznání mysli? A přesto pro taoisty byla mysl a srdce totéž. Jaké znalosti tedy má mysl srdce? A proč je obraz úsudku Vah jedním z očividně nerovnoměrného rozložení hmotnosti, a přesto dokonale vyvážený?
Vezměme si příklad přísahy…slibu nebo závazku. Srdce miluje svou věrnost. Jsme udržováni naživu nekvalifikovanou podporou… vlastní bitvou, sebetrvající loajalitou. Podobně vztahy nebo závazky, které přijímáme, přestože jsou založeny na myšlenkách, slovech a zásadách, jsou udržovány při životě pomocí sebeudržujícího a nekvalifikovaného rytmu v srdci jakéhokoli pouta. Jsme spojeni se svými srdci, jako každý závazek je srdcem spojeným se sebou samým. Aby však naše závazky a smlouvy zůstaly posvátné, musí uznat nebo nést moudrost věcí, jako je zrada nebo nedůvěra. Sotva rozpoznáme podporu života čehokoli, dokud to nezačne bušit, přeskakovat rytmus nebo za našimi zády hrozí, že se zastaví nebo vydechne.
Co pro nás dělají záchvaty srdce nebo bodnutí do zad? Ne, jak se jim máme vyhýbat, proč přicházejí, z jaké ‚temnoty‘ pocházejí a jak řečenou temnotu převést na pověstné ‚světlo‘, ale spíše ‚co to s námi dělá‘? A odpověď zní, že tento temný stín srdce je také lehkostí pírka. Supí talismanická moudrost čekající ve stínu naší sluneční loajality. Bez možnosti zrady, dokonce i bez samotného aktu zrady, nemůžeme znát bezpodmínečnou povahu závazků srdce... nemůžeme si vzpomenout, že závazek srdce je bezpodmínečný před a poté, co uděláme všechny různé závazky, které uděláme. Je to tedy temné tělo v srdci, které dává substanci našich smluv svou paradoxní lehkost bytí.
To je něco, s čím právě teď máme co do činění. Pocit závazku či zrady, dodržování smluv i zklamání ze závazků. Přísahy a sliby byly nově učiněny a také porušeny. A přesto není úkolem vypátrat, kdo co a proč udělal, co se „mělo“ nebo „nemělo“ stát, ale místo toho se smířit s temným tělem srdce...jeho tajnou lehkostí...moudrostí, která nás smiřuje. k událostem zklamání, deziluze, nedůvěry nebo negace starého závazku nebo zaměření.
Pokud jsme nežili s nedůvěrou, pokud nejsme přátelé a spojenci se zradou, deziluzemi, a zklamání, pak srdce zůstane nanejvýš zjevně orgánem nepřiměřené hmotnosti k peříčku pravdy...a vše, co budeme moci dělat, je zpívat jako děti opotřebované dětské říkanky o „odlehčení srdce“ a „vytvoření nevědomé vědomí“, jako by srdce potřebovalo operaci (prováděnou separativní myslí). Ne. To nepůjde. Protože srdce a mysl jsou stejné. Zvažme to. A uvažme, že každá přísaha je tak pravdivá nebo povrchní jako naše schopnost rozpoznat bezpodmínečné tlukot srdce v rámci principů, které na něj klademe.. bezpodmínečné srdce je tím, kdo šíří osvětlující potenciál pro selhání našich závazků, nejen jsme hrdí na jejich podporu nebo „udržování“.
Když věci nefungují, jak bychom si přáli, když se nám nedaří, když nás někdo zklame, objeví se tajné kouzlo. Smířit se s tímto selháním smlouvy je počátkem moudrosti, která vyrovnává váhy mezi zdánlivě těžším srdcem a peřím. Nejsme tu, abychom to udělali správně nebo abychom zažili pravdu a čest za cenu zrady. To by Jidáše znovu a znovu zatracovalo, aby pojistil Krista své královské rodiny. Tento druh cti je leonská arogance nebo ješitnost Vah. Ne. Znovu ne. Jsme zde, abychom se v srdci smířili se vším, co nám zkříží cestu, s každou smlouvou, kterou uzavřeme, i s těmi, které porušíme.
Slovo „usmířit“ má etymologickou historii, která zahrnuje kořen pro slovo „poradenství“ a naše moderní představa „poradenství“, kde se na poradenství pohlíží jako na schopnost přijímat zdánlivě nesourodé události… nepřiměřeně vypadající fenomén a naučit se vidět jejich skryté významy nebo tajné ekvivalence. Právě teď máme příležitost udělat ten druh významu, který chce povrchní srdce odmítnout... situace může jasně vypadat jako něco, co by srdce „mělo“ cítit těžce. Ale mnoho z nich by se mělo stát selhávajícím stimulátorem… umělou podporou života nebo nenápaditou představivostí. Znovu. to není ono. Můžeme najít tajnou lehkost srdce...můžeme dělat práci společně, abychom se kreativně smířili s tím, co se stalo nebo co se děje..nalézající v odstínech těžkého srdce jeho věčná křídla.
Modlitba:Není nutná žádná bi-passová operace, když chápeme, že z dobrovolného srdce vykvétají peříčka...mohlo by to být jinak? Otázkou, nikoli její odpovědí, je naše lehkost.