Pojďme dnes na chvíli meditovat o tématech zrození a smrti a přechodu duše z jedné fáze do druhé.
Jako Moon dnes vstupuje do Raka, aby udělala svou první čtvrť, vstupujeme na křižovatku v našem současném cyklu zatmění. Jsme někde přesně mezi minulostí a budoucností. Něco se rodí, ale jeho zdraví bude záviset na lehkosti duše, lehkosti srdce, která je nyní vážena proti peří na vahách Vah severního uzlu. Silný nový začátek v novoluní nás přivedl k okamžiku pravdy a nyní čelíme zkoušce. Nikdy nejsme testováni, protože na nebi je nějaký mistr velké školy, který nás chce trestat nebo soudit v nějakém absolutním nebo věčném smyslu. Soud je součástí procesu, jak se vyvíjí evoluce duše...tyto okamžiky zkoušek jsou součástí toho, jak se tvar našeho osudu utváří.
V egyptském panteonu vedl psí bůh Anubis duše do síní soudu po smrti, kde by duše (zobrazená srdcem) byla zvážena k peříčku. Hladký přechod duše závisel na tom, že je lehká jako pírko.
Ale tohle není jen příběh o doslovné smrti. Protože neexistuje nic takového jako doslovná smrt, mýtus slouží jako připomínka toho, že lehkost srdce je klíčová pro všechny důležité přechodné fáze.
Možná neexistuje nic takového jako dokonale vyrovnaná rovnováha mezi srdce a peříčko. Peří je koneckonců aerodynamické a ve svém přirozeném prostředí jen stěží spočívá na nějaké desce. A srdce také...srdce miluje nerovnou půdu a jeho prostředí je divoké, nepředvídatelné, nerovné a není zamýšleno jako zcela „rovné“ nebo „dokonce kýlové“.
Stále lehkost peří , okřídlená kvalita srdce...toto jsou obrazy, které nás právě teď volají. Vyzýváme nás, abychom hluboce důvěřovali, že změny, ke kterým dochází, jsou účelné, i když jsou bolestivé nebo neznámé… osvobozující, i když se někdy zdají uvězňující nebo omezující. Srdce je představivost a jeho svoboda stoupá bez hranic. Lehkost srdce v tomto přechodném okamžiku tedy není o přechodu touto změnou bez újmy nebo dokonalosti... srdce by nebylo srdcem, kdyby tomu tak bylo. Místo toho jde o to naučit se otevřít naši představivost, křídla, která vykvetou z komor v údolí otevřeného srdce.
Údělem naší duše je naučit se žít. To znamená, že se musíme naučit umírat dobrou smrtí. Smrt nikdy není doslovná a život nemá žádný opak, stejně jako představivost nemá žádný opak, význam umírání na lehkou váhu je bez výhrad. Jakákoli smrt může být okřídlená...stejně jako strážci smrti krouží na výsostech...ne predátorských, ale domovnických...a smete nás po pomyslné cestě osvobozeného osvobození.
Tento okamžik je vzácný. A i když selžeme, i když je to děsivé, i když to uděláme špatně nebo si přivodíme ty nejpodivnější rysy osudu, vize okřídleného srdce volá po naší plné víře a důvěře.
Říkání „ ano,“ může být klamný způsob, jak to vyjádřit. Psí bůh Anubis je strážcem přísah a věrnosti. Je to hlídací pes stejně jako pes na klín. První přísahou, kterou vždy skládáme, je udržet naše srdce lehké jako pírko, bez ohledu na to, k čemu se smluvně zavážeme, i když jsme na těch nejtěžších a nejvážnějších místech. Je to zvláštní paradox, ale je důležitý. Protože podsvětí samo je místem planet jako Mars a Pluto, a stejně jako měl Hádes hlídacího psa Cerbera, lehkost srdce není jen záležitostí nevinnosti nebo slepé dobroty. Lehkost srdce je také zvířecím instinktem...rychlé čechrání peří a náhlý záblesk křídel ve stromech. Ikarovou lehkostí srdce nám není souzeno vzlétnout pryč nebo překonat potíže, ale spíše vidět okřídlené hory jako nedílnou součást údolí… součást stejné krajiny, nevyhnutelně spojenou láskou, přátelstvím, územím a spory. podobně. Naší prací je zůstat loajální ke všem aspektům díla, protože dílo je dílem duše, „dobrou smrtí“ duše a její soudy jsou vždy mezi námi, utvářejí cestu osudu a zůstávají nám věrné navzdory všem chybám. naši vlastní loajalitu. Psí bůh je nám věrný a učí nás věrnosti jak svými přátelskými polibky, tak vrčící ostražitostí. A to jak svou náklonností k měsíční temné noci a hlodání kostí smrti, ale také svými chrápajícími nočními můrami a tvrdohlavostí smečkou.
Když se ohlédneme za tímto okamžikem, za deset let, řekneme sami, "to byla epická, krásná, matoucí, temná, hluboká a úžasná doba?" Nebo řekneme:„Přál bych si, abych se tomu okamžiku otevřel…“ Ať tak či onak, za dalších deset let bude vedle nás stále sedět věrný pes… nebo spát u našich nohou nebo naslouchat bez jakéhokoli porozumění, kterému říkáme porozumění...obsah k smrti...okřídlený sluneční pes ležící ve stínech údolí.
Modlitba:pomoz nám projít tímto kritickým okamžikem lehkostí našich srdcí...ať zůstaneme věrní ke všem prvkům díla.
Obrázek Creative Commons:https://www.flickr.com/photos/liberato/