Včera jsem se ocitl uprostřed neuvěřitelně těžkého dne. Mám horké tváře, horkou hlavu, rozpálený mozek, dcera křičí, manželka je nemocná, a aby toho nebylo málo, z pánve mi na paži explodoval horký olej a už se mi tvoří malé puchýřky sem tam jako nasraný plané neštovice. Věci nemohly být horší. Na okno mi stále klepe červený kardinál a já si říkám:„Už pojď, zemři! Kdo zemře, jen do toho. Nebo pokud jsi duch, řekni mi, kdo jsi a proč jsi tady. Nemám čas na tvé neustálé ťukání, ťukání, ťukání na moje okno celý den. Děláte to týden!“
Pak se najednou chytím. Můj pohled směřuje vzhůru. Je uprostřed dne a jediná věc doslova nade mnou je stropní ventilátor, ale vidím černé roucho noci a jedinou rudou hvězdu:Ares. Bůh války drží žhavé železné kopí. Pak vidím kopí vražené do lože žhavých uhlíků. Pak se vynoří a září. Pak vidím Mars pohybující se po obloze zpět, retrográdní.
Úlevně si povzdechnu. Protože i když je všechno na světě v plamenech, vidím Boha, skrze jednoho z jeho božských vyslanců, válečníka, jak stojí přímo tam v mé kuchyni a vystupuje z mé paže jako rozžhavená haleluja. Vidím Boha, hlavní bodec jara, klepajícího na mé okno jako divoký rudý voják. Vidím Boha, jak mluví skrze slzy mé dcery jako ohnivá řeka jazyků. Vidím Boha, jak vykašlává na Zemi viry a nemoci všeho druhu, ale také stojícího jako horečka očisty.
Uvědomuji si, že stále zírám na stropní ventilátor. Hlasitě se směju a na okamžik bych mohl přísahat, že slyším, jak mi Mars šeptá:„Nemysli si, že jsem přišel přinést mír do země, nepřišel jsem zavést mír, ale meč.“
Ano, myslím si v duchu. To taky. A když si vytírám paži trochou aloe, říkám „Amen. Děkuji ti, že jsi mě naučil jazyk svých nebeských říší. Děkuji za mír, který přechází porozumění.“