Na co si dát pozor:
* Ze všech planet je Neptun možná nejarchetypálnější z celé skupiny. Je to, jako by Neptunovým úkolem bylo široce reprezentovat symbolickou přítomnost něčeho božského nebo věčného v našem každodenním životě. To neznamená, že všechny ostatní planety neodrážejí věčnost svým vlastním jedinečným způsobem (koneckonců každá je odrazovým světlem!), ale z jakéhokoli důvodu je Neptun jakýmsi vyslancem numinózního, éterického a transcendentního. , archetypální a imaginární najednou. Jsou to například naše setkání s tranzity Neptuna, která nejsilněji zdůrazňují rozdíl mezi duchem a hmotou. Svět bez ducha se zdá mrtvý, suchý a život nestojí za to žít (vzpomeňte si například na postavu, kterou hraje Robin Williams ve Společnosti mrtvých básníků, povzbuzující své studenty k hlubokému a romantickému životu). Na druhé straně může Neptun představovat pokušení zcela se odloučit od hmotného světa... žít ve světě odděleném od těla, odděleném od hmotné reality, přírody a faktů našich smyslů. V tomto smyslu opět představuje Neptun archetyp archetypu. Potřebujeme nějaký vědomý vztah s bohy, s fantazií, obrazem a mýtem, ale musíme být opatrní, protože tyto stejné síly nás mohou také roztrhat na kusy, zaplavit naše malé lodě a dezorientovat nás v hmotném světě.
* Když mnoho planet, nemluvě o našem nedávném úplňku a nyní novu, prochází opozicí k Neptunu, možná ta nejdůležitější otázka, která přichází, souvisí s náš vztah k věčnosti, kterou Neptun odráží jako symbol imaginárního, mýtického a archetypálního.
* Velmi zjednodušeně řečeno, jak žijeme den za dnem s vědomím, že jsme vlastně věčné duše, nikdy se nenarodily, nikdy neumírají? Jaký je smysl života v těle, které stárne, pravděpodobně trpí nemocí a zemře? Jaký je smysl života ve světě, kde většina všeho, co se snažíme získat pro štěstí, nakonec zmizí a většina bolesti, které se snažíme vyhnout, je do jisté míry nevyhnutelná?
* Obvykle jdeme do extrémů. Jdeme do extrémů, protože situace je extrémně nepříjemná a realitu nelze obejít. První extrém je extrém popírání. Když žijeme v popření věčnosti, pak máme tendenci se nejintenzivněji ztotožňovat se svým okamžikem za okamžikem, den za dnem, potěšením a bolestí. Nemáme žádný způsob, jak vidět naše každodenní okolnosti ve světle věčnosti, protože popíráme nebo ignorujeme pocit naší vlastní věčné přirozenosti prostřednictvím našich každodenních rozhodnutí a naše životy jsou především o úspěších, práci, potěšení a vyhýbání se bolest. V tomto extrémním stavu se tranzity Neptunu projevují velmi předvídatelným způsobem. Neptun zaplaví okolnosti našich životů, takže naše obrana nebo bariéry věčnosti budou utopeny nebo smyty. Věčné přichází, když naše obrana proti němu již není možná, protože naše obranné struktury proti věčnosti, proti pomíjivosti, proti utrpení, bolesti nebo dokonce hluboké blaženosti nebudou schopny odolat záplavě životních událostí, které projdou. . Všimněte si například nárůstu ohromných přírodních katastrof za poslední měsíc. Jsou to události, které doslova zaplavují naše kolektivní vědomí a připomínají nám větší, vzájemně propojenou povahu věcí. Tyto velké záplavy a ohromné otřesy odrážejí archetypální říši a naši averzi k věčnosti obecně.
* Když nás zaplaví bolest, utrpení a pomíjivost, obracíme se k věčnosti. V té či oné podobě se vracíme do věčnosti, když trpíme. Znovu nacházíme své náboženství. Najdeme svou jógu. Slova náboženství i jóga jsou slovesa, se kterými zacházíme jako s podstatnými jmény. Oba znamenají opětovné spojení nebo spojení dohromady. Když Neptun zaplaví naše životy, vzpomínáme na věčnost, protože naše obrana proti ní je přemožena, a když žijeme v extrému popírání, v ničem jiném než ve snaze o hmotné potěšení a vyhýbání se hmotné bolesti, pak Neptun konečně udělá naše materiální potěšení. dutá, prázdná a neuspokojivá, okrádá nás o naše iluze, nebo nakonec činí realitu bolesti nevyhnutelnou či dokonce nutnou, hlubokou, smysluplnou, extatickou a transcendentní.
* Druhým neptunským extrémem je žít v úplném a úplném popření hmotného světa. Tak jsme zamilovaní do odrazů věčnosti, které vidíme v třpytivých vodách hmotného světa, že upadáme do chorobného duchovního kómatu. Naše spiritualita, posedlá vlastní duchovní přirozeností, se stává laskavým sebespravedlivým uklidňujícím prostředkem, otupeným, blaženým, popíráním nejzákladnějších a nejběžnějších fyzických faktů. Jsme zde. Jsme naživu. Čeká nás osud. V tomto extrémním stavu duchovní disociace věříme, že protože hmotná říše je nestálá, suchá, nudná, všední nebo zklamaná, protože naše těla zemřou, protože je tu tolik sobectví, věříme, že tento svět by měl být opuštěn, a dříve než později, se sebespravedlivým vztekem. "Spal to!" křičíme. A tak se z nás stávají ideologové, pokrytci, samolibý Peter Pans, žijící v materiálním klamu, ze kterého se nikdy, nikdy nechceme vrátit.
* Obecným důsledkem Neptuna pro duchovní materialisty je zaplavit jejich životy nevyhnutelnými hmotnými konfrontacemi, které mají pocit, že nemají žádný větší význam. Ideály jsou zničeny, tělesné nemoci se stávají nevyhnutelnými, spodní linie a fakta se střetávají jako hrubé komety a duchovní život selhává, pokrytectví nás zavede na kávu, ale nedovolí nám vypít nic s kofeinem a jsme požádáni, abychom cítili váhu, abychom skutečně nést břemeno, zažít blaženost chleba rozlámaného na kusy. Naše ochota být zde jako věčné duše se učí stejně jako vyvolení, protože se ukazuje, že být služebníkem je jediný způsob, jak získat věčný kalich.
* Nakonec se zamyslete nad bizarní myšlenkou, že Neptunův symbolismus není ve skutečnosti „věčný“, stejně jako se týká „předmětů“ věčnosti. Neptun je v tomto ohledu jako transpersonální Měsíc. Neptun odráží světlo věčnosti ve velkém měřítku a nechává se nám jevit jako hmatatelný předmět, koherentní symbol nebo zkušenost, vtělená bytost, kterou nazýváme „kosmos“, „představivost“ a „mýtus“. A přesto je Neptunovo fyzické tělo často nejtěžší rozeznat mezi jeho odrazy. Samotný Neptun je jako wraith a za třpytivými modrými vitrážemi je temně černý.
* Není divu, že Neptun byl poprvé objeven v konjunkci se Saturnem. Jsme věčné bytosti, které nemohou uspěchat věčnost. Jsme věčné bytosti, které nemohou desakralizovat tělo, i když to nebude trvat. Jsme věčné bytosti, které zoufale potřebují božství. Jsme věčné bytosti, které tak často děsí naše vlastní obrazy a tak často se v nich ztrácíme.
* Co je tedy láska? Láska je jediná věc větší než Bůh. Protože se ukazuje, že věčnost, ten Bůh, je řízen láskou k věčným stvořeným předmětům. Jsme milujícími předměty božské náklonnosti...všechny poslední věci. V našich nekonečných objektivizovaných stavech záleží pouze na tom, aby se každý čin stal slovem intimity, blízkosti, milostné písně volání a odpovědi. Nepotřebujeme vyvažovat, že jsme duchovní a materiální, nejsme studenti nekonečného počtu...stačí nám zpívat.
Modlitba:Nauč nás zpívat, abychom se znovu našli jako služebníci věčnosti. Nauč nás zpívat, abychom se mohli stát předměty lásky a vstupovat do tvého živého doteku.