Mnoho lidí neví, že Mas a Venuše (Ares a Afrodita) byli v řecké mytologii cizoložnými milenci. Ačkoli po ní toužili všichni bohové, Afrodita byla provdána za Héfaista, protože Zeus se obával, že by její krása mohla způsobit válku mezi bohy. Héfaistos, bůh kovářství a ohně, byl vybrán (jak praví jedna verze příběhu), protože byl ošklivý a zmrzačený. Očividně to na Afroditu neudělalo dojem a tajně začala mít poměr s Aresem (Marsem). Vztah Venuše a Marsu pokračoval každý večer až do jedné noci, protože se zdrželi příliš dlouho, Helios (bůh Slunce) je ráno spatřil ze svého zlatého vozu (který Héfaistos vyrobil pro Boha Slunce) a informoval Héfaista, který pak zfalšoval nerozbitnou síť a chytil je s ní.
Poté, co Héfaistos chytil dva milence, přivedl je na Olymp, aby je ukázali a zesměšnili před ostatními bohy, ale k jeho překvapení se ostatní bohové jen smáli (Hermes/Mercury dokonce žertoval, že si přál, aby byl chycen do sítě!). Některé příběhy říkají, že za trest byl Ares dočasně vyloučen z Olympu (druh padlého božstva), zatímco jiné říkají, že byl proklet nevyléčitelnou touhou. Ať tak či onak, láska mezi Venuší a Marsem byla vždy komplikovanou dynamikou. Podíváme-li se hlouběji na tyto příběhy, můžeme se dozvědět hodně o našich vlastních komplikacích s láskou.
Za prvé, příběh Venušina manželství začíná myšlenkou, že krása je schopna vyvolat válku nebo spory mezi lidmi. bohové. Krása plodí žárlivost, soutěživost a spory. Pokud si pamatujeme tento jednoduchý, malý, mytologický pojem, představte si, jak to mění naše vnímání krásy! Zvažte, jen zvažte tyto
nápady...
* Když říkáme „jsi krásná“, ve skutečnosti tím říkáme, že vzbuzuje závist, soutěživost, žárlivost, chtíč a dokonce i nenávist.
* Když říkáme život, vesmír, příroda je „krása“, vždy současně vyvoláváme nepřátelství, zášť a rozdělení.
* Když říkáme, že krása je to, co je uvnitř , pak také vytváříme myšlenku, že krása je soukromá „záležitost“, že není určena světu „tam venku“ nebo že svět „tam venku“ je možná krutý nebo nezasloužený nebo není tak krásný.
Takže, než se vrhneme na aféru Venuše s Áresem (jehož předzvěstí je strach ze Zeuse, že by Afroditina krása mohla podnítit válku mezi bohy), podívejme se na výběr Héfaista jako Afroditina manžela. Proč by si Zeus vybral zmrzačeného boha zpracování kovů? Existuje mnoho příběhů o Héfaistovi, ale nehledáme doslovnou/historickou odpověď. Héfaistos byl zmrzačen, protože ho jeho matka Héra (Zeova manželka) svrhla na zem za to, že byl při narození ošklivý. I když byl Héfaistos ošklivý, byl mistrem řemesla. Ve skutečnosti
Héfaistos vyrobil mnoho z nejposvátnějších předmětů a nástrojů bohů, včetně Hermesových sandálů a helmy, Heliova slunečního vozu a Erosova luku a šípů. Možná nejzajímavější je, že Héfaistos byl považován za odpovědného za vytvoření oživlých sil, o kterých Řekové věřili, že sídlí v sochách.
Můžeme se vcítit do Diova plánu provdat Venuši za Héfaistos. Protože krása je součástí takového sváru, nedává smysl ji místo toho spojovat s ošklivostí? Protože krása může způsobit tolik zbytečných konfliktů, nedává také smysl ji spárovat s „užitečností“ nebo „řemesel“ spíše než s bohem jako Ares, který je bohem války a chtíče? Nepotřebujeme jen obsahovat Venuši? Přiveďte ji na zem. Postavte ji do zlaté kované sochy lásky a krásy...které zdobí naše životy, ale také tvrdé, solární a pevné.
Můžeme se vcítit do Diova manželského uspořádání, protože sama Venuše je druh ohně, protože stejně jako je krása a harmonie, je také tajným ohněm závisti a sváru. Ona je tajnými plameny přehnanosti a závisti. Jaký lepší bůh by ji dal potom panenskému mistru plamenů a užitečnému, ale ošklivému řemeslníkovi, jako je Héfaistos. To vidíme pořád. Krásná žena nepřitahuje nic jiného než problémy, a tak hledá „stabilního, ale nudného muže“. Krásná žena přitahuje vysoce dosahujícího hloupého. Krásnou ženu učí být užitečná, silná a čistá a učí se vzdát se lehkomyslnosti a nebezpečí své krásy. Čistota na prvním místě, na druhém večírek, nebo možná i za třetí nebo čtvrtý.
Ale také víme, že Venuše ve „užitečném/čistém“ znamení Panny (znamení, které si můžeme představit jako znamení Haefaista) byla považována za padlou. Necháme-li stranou všechny řeči o posvátné/magické/sexuální ženské stránce Panny, můžeme se zde naučit něco důležitého. Venuši nelze tak jednoduše zadržet. Její přirozený milenec je spor.
Mars není nikdy daleko od Venuše..i když jen pod rouškou noci.
Mohli bychom se také zeptat, proč bůh Slunce ty dva milence vyhnal . Proč by to byl bůh Slunce? Bůh Slunce je zjevně viděl, protože spolu zůstali příliš dlouho, a tak je chytil, když stoupal na východě, ale je toho víc. Bůh Slunce poukazuje na neschopnost denního světa zvládnout morální rébusy implicitní přitažlivosti Venuše k válečnému Marsu. Chce to více lunární, více noční formu vědomí, jinými slovy, pochopit a ocenit tajnou stránku lásky (Venuše), která je její přirozenou náklonností k násilí, chaosu a nepřátelství. Sluneční bůh je krysí, protože jeho forma vědomí prostě nemůže udržet prostor pro narušení jeho „jasných“ hranic. Ze slunečního hlediska je láska láska je láska a nenávist je nenávist je nenávist a my privilegujeme jedno přes druhé, oddělujeme je od sebe a Venuše by měla zůstat u svého kovového kování, ošklivého, ale vysoce talentovaného a „užitečného“ manžela. .
Tak pojďme na to, protože je Valentýn a Venuše ve svém povznesení se připravuje na spojení s Marsem. Pojďme s tím hořet. Ponechme stranou zahanbující, potlačující, strach z otce Dia (nakolik bychom mohli rozumět jeho motivacím domluveným sňatkům, s některými dokonce souhlasit) a nechme stranou naši empatii pro ošklivé a užitečné. Podívejme se na Venuši a Mars takové, jací jsou...
Doutnající tanec „je to složité“
Boj, jehož láska vytváří stále hladového, nikdy neuspokojeného Erose, amora, milovníka duše a partner naší „Psyche“
Chuť krve v každé dané růži
Chutná nenávist v každém metafyzickém pojetí míru a transcendence
Hlad po tom, co je dáno, ne po tom, co je potřeba, užitečné, nebo jasné
Vášeň pro nepraktické
Touha po mukách a mukách nesmírné krásy
Nevěstinec plný psychických představ, kvůli kterým jsme nejvíc nadrženi, těch, které spálíme do základů
Boj za ctnosti míru, hoříme pro ně
Polibek, který zabíjí, jed, který léčí, mír, který zraňuje, a válka, která uklidňuje
Ve znamení dvou ryb můžeme vidět nezákonné milence zapletené do sítě věčnosti, jako tvář věčnosti, svázané ocasy, švihající ve vodním víru. Můžeme pro ni hořet, hořet proti ní, ponořit se do ní, nechat ji projít námi, cokoli chceme…
Modlitba:cokoli chceme…