V alžbětinské době došlo k výraznému nárůstu honů na čarodějnice, přičemž obvinění a procesy byly stále častější. V tomto období také vyšlo několik vlivných knih o čarodějnictví, včetně „Malleus Maleficarum“ (1487), což byla příručka pro lovce čarodějnic.
Čarodějnice byly často spojovány se zlem a věřilo se, že mají moc ubližovat druhým prostřednictvím kouzel nebo kleteb. Bylo běžné, že lidé věřili, že čarodějnice mohou létat, měnit tvary a ovládat počasí.
Obvinění z čarodějnictví by mohlo vést k vážným následkům pro ty, kteří byli obviněni. Soudy se často konaly u místních soudů a ti, kteří byli shledáni vinnými z čarodějnictví, mohli čelit tvrdým trestům, jako je uvěznění, mučení nebo dokonce poprava.
Víra v čarodějnictví a magii se neomezovala jen na obyčejné lidi a o tyto praktiky se zajímalo i mnoho členů alžbětinského dvora, včetně samotné královny Alžběty I.
Našli se však i někteří skeptici, kteří pochybovali o existenci čarodějnictví a tvrdili, že mnohá obvinění byla založena spíše na pověrách a strachu než na důkazech.
Víra v čarodějnictví a strach z čarodějnic se postupem času zmenšovaly a nakonec byly zákony proti čarodějnictví zrušeny a hon na čarodějnice se stal méně běžným.