V římskokatolické církvi jsou například svatí uctíváni jako jednotlivci, kteří projevili mimořádnou svatost a byli církví uznáni jako v nebi. Církev sice učí, že svatí se mohou u Boha přimlouvat za věřící, ale nakonec je to Bůh, kdo koná zázraky, nikoli samotní svatí. Proces uznání člověka za svatého zahrnuje přísné vyšetřování jeho života, ctností a údajných zázraků, které musí být pečlivě zdokumentováno a ověřeno, než může být jednotlivec oficiálně kanonizován.
V některých protestantských tradicích, jako je evangelikální křesťanství, je kladen menší důraz na úctu svatých a větší důraz na přímý vztah mezi Bohem a jednotlivým věřícím. Jako takové mohou někteří protestantští křesťané považovat koncept zázraků prováděných svatými za nepotřebný nebo nebiblický, protože věří, že zázraky jsou výhradní výsadou Boha.
Ve východní ortodoxní tradici mají svatí významnou roli v duchovním životě věřících. Věří se, že mají blízký vztah s Bohem a jsou vnímáni jako přímluvci a pomocníci na cestě ke spáse. Zatímco východní pravoslavná církev uznává výskyt zázraků, je to nakonec milost a moc Boží, která je považována za odpovědnou za tyto události, spíše než samotní svatí.
Stručně řečeno, zatímco někteří křesťané mohou věřit, že svatí mohou dělat zázraky, přesná povaha a rozsah této schopnosti se v různých křesťanských tradicích a denominacích liší. Víra v zázraky je nakonec založena na víře a pochopení Božího zásahu do lidských záležitostí.