Podívejme se dnes na trigon Uran/Jupiter do hloubky.
Jupiter je v současné době ve druhém dekanu Lva, kterému vládne Jupiter, a Uran je ve druhém dekanu Berana, kterému vládne Slunce. Tato kombinace směřuje ke kreativnímu rozvoji ega prostřednictvím rychlých, náhlých a nečekaných průlomů nebo překvapivých příležitostí. Zavolání po konkurzu, překvapivé povýšení nebo výbuch žárovky ve vaší hlavě, který probudí to správné řešení problému, který vás trápí.
Někteří lidé říkají, že Jupiter je o „štěstí“, ale jiní říkají, že štěstí není nic jiného než příležitostné setkání s přípravou. Zdá se, že příprava s tímto tranzitem rozhodně pomáhá, což se zdá být zvláště výhodné pro tvrdě pracující kreativní lidi, kteří čekají na průlom. Zároveň se tento tranzit mnohem zkomplikuje, když se podíváme na Uranův současný čtverec k Plutu, což přináší jednu ze starších sester štěstí, nutnost (nebo osud).
V jednom řeckém mýtu o stvoření je nutnost, tzv. Ananke je první silou stvoření spolu s Nousem (rozum/srozumitelnost/pořádek) a v ostatních je spárována s Chronos/Saturn (čas/prostor/řád). Myšlenka nutnosti je vlastní nutností. Jung kdysi řekl:„Svůj osud potkáš na cestě, po které se mu vyhýbáš. Řekl také:„osud dělá rád to, o čem vím, že musím“. Nezbytnost je síla v čemkoli, jehož nutkání je náhodné, chaotické, nesmyslné, nepředvídatelné, vybočující, deviantní, nesrozumitelné, spontánní, nejednoznačné a hluboce odolné vůči interpretaci. Ve skutečnosti byla Ananke mnohými Řeky (nedávno jsem se dozvěděl) považována za bohyni, která nepřijímá obětiny a bylo téměř nemožné ji přesvědčit nebo prosit.
Pluto má k Ananke blízký vztah. stejně jako všechny její dcery (osudy), protože Pluto je také úzce spjato s prvotním chaosem a nátlakem duše. Stejně jako bychom rádi porozuměli touhám duše nebo motivujícím obrazům duše v našich životech, Pluto nás vždy vyzývá, abychom se zcela oddali nutnosti samotného nutkání. Nutkání je jeho vlastním důvodem. Touha po jakékoli zkušenosti, kterou si v životě přejeme zažít, i když někdy racionálně vysvětlitelná nebo kauzálně interpretovatelná, je také bezvýznamná mimo obraz touhy samotné.
Například:sláva. Jsme tak zvyklí zduchovňovat touhu po slávě, redukovat ji na nutkání malého odporného ega nebo se pouze rozhodnout, že budeme potvrzovat jako „skutečně“ slavné ty, jejichž sláva přišla jako výsledek poctivé práce, kde první touha byla po samotné dílo. Pak říkáme:„Ten člověk si to zasloužil“. Vidíte, že na touze po slávě je něco hluboce iracionálního, a tak si cestu kolem racionalizujeme řečmi o egu nebo řečí o skutečném umění nebo skutečném řemeslu nebo skromném úspěchu. Z pohledu Pluta často nežijeme autenticky specificky, protože se bojíme nutkání, chaotické nutnosti, nesmyslného, ale nevyhnutelného pohonu našich tužeb samotných.
To se dostáváme k ještě základnějšímu problém:máme tendenci oddělovat obrazy a touhy nebo obrazy a instinkty (toto bylo oblíbené téma jak Junga, tak jeho chráněnce Jamese Hillmana). Takže říkáme:"touha, kterou musíte být slavný, je POUZE touha." Důkazy pro toto tvrzení budujeme tím, že ukazujeme na příklady lidí, kteří se proslavili jen proto, aby stále toužili po „více“. Říkáme tedy:„Vidíš, touha je skutečný problém… nikdy to není o tom, „co“ si přeješ, je to jen základní problém s tím, aby tě přemohly různé iluze touhy.“
Ale pojďme odhoďte na chvíli tuto karteziánskou myšlenku. Nepovažujme to za nic jiného než za frustraci apoštola Pavla, který uvízl na moři po dalším ztroskotání na své cestě knihou s ohněm a sírou. Místo toho si představme, že touhy a obrazy jsou neoddělitelné. Představme si, že v každém obrazu je jeho vlastní instinktivní nutnost. V každém obrazu je tedy něco jako hluboce iracionální, nevysvětlitelné zvířecí tělo. V každé touze je obraz a nutkání tohoto obrazu jsou pravdivé. Nedají se snadno přesvědčit, aby opustili svou přirozenost (jako Ananke), protože každý je svým vlastním osudem.
Vraťme se nyní k našemu obrazu slávy, zkusme upravit naše myšlení. Uvažujme, že posedlost slávou není výsledkem zběsilé touhy a touhu po slávě nelze zredukovat na neduchovní ego. Různé touhy po slávě, různé druhy slávy jsou spíše vlastní různým obrazům slávy. Vezměte si například Jupiter ve znamení lva, ve druhém dekanu lva, Jupiterova nejlví tvář. Zde máme obraz ušlechtilé moci, odvahy a odhodlání stoupající jako slunce, pochodující městem jako lev s orlími křídly. Tento obraz síly, lehkosti, letu, odvahy, vznešenosti, hrdosti, královské hodnosti a úspěchu je jeho vlastním instinktem. Tyto obrazy jsou jejich vlastní jedinečnou touhou. Nemůžeme tyto obrazy oddělit od „čisté touhy“, aniž bychom dali čistou touhu nějakému jinému novému bohu nebo tváři, některým dalším charakteristikám:vyjasněná tvář Buddhy osvětleného kamenem nebo tichá síla poustevníka žijícího v horách. Ať už jsou naše obrazy vyjasněné touhy jakékoli, stále budou spojeny s obrazy a obrazy s intenzivně iracionální nutností života samotného. Obrazy a vtělený instinkt, věčně neoddělitelné.
S ohledem na to se otázka posouvá od jedné z očištěných tužeb k tužbám očišťujícím. K tomu dochází, když uznáváme a vzdáváme hold iracionalitě a „již věčnosti“ jakýchkoli tužeb, které máme, ať se nám jeví jakkoli iracionální, nemorální nebo nevyvinuté. Tak se naše touha po něčem, jako je sláva, stává trestán, neboli očišťován, nikoli pryč od „předmětu“ touhy, ale DO obrazu sebe sama. Vzhledem k příkladu slávy bychom mohli pokračovat ve snaze o slávu a přitom uznávat, že plody této snahy jsou již obsaženy v samotném pronásledování, spolu s jeho frustracemi, jeho touhami nad nejvyšším egem, triumfálními úspěchy a následnými západy slunce. Uvědoměním si, že touhy našich obrazů obsahují celé krajiny, vyžadují celé světy, demoralizujeme skutečný problém, který s obrazy míváme...což je představa, že nás mohou dovést do věčnosti, když jsou zkušenosti jakýchkoli tužeb, jakýchkoli obrazů. již věčné.
Když to vše převedeme do několika jednoduchých otázek, můžeme si položit otázku:
* Čím jste nejvíce motivováni, skutečně, bez studu, viny, popř. úsudek?
* Žijete v nejhlubší iracionalitě svých tužeb?
* Blázníte se tím, že si myslíte, že vaše touhy se týkají něčeho jiného než vás samotných?
* Dokážete se těšit ze svých tužeb, aniž byste očekávali, jaké konkrétní ovoce přinesou?
* Dokážete si představit, že povaha vašich tužeb zahrnuje různé potenciální výsledky a dokážete najít poetická nebo romantická krása v kterémkoli z těchto výsledků..vidíte různé způsoby, kterými by se váš mýtus mohl projevit?
* Dokážete ve svém životě najít několik protichůdných mýtů? Dáváte si prostor žít podle několika najednou, zralých protikladem, nebo se snažíte vytvořit nemožné matematické rovnice, abyste je všechny spojili? Je potřeba upřednostňovat nebo se trochu více soustředit na jeden obrázek nebo touhu než na jiný?
* Je čas přiznat, že vaše nejhlubší touhy nejsou superduchovní, morální, náboženské nebo posvátný vzhled? Je možné, že jste si bránili vstoupit do chrámu boha, který vás chce nejvíc?
Rychlý úspěch, průlomy a příležitosti, které vyvolávají setkání nebo erupci tužeb, které máme tendenci nejvíce potlačovat, tohle je právě teď na stole. Opět:„Osud dělá rád to, o čem vím, že musím. Na druhou stranu erupce a náhlé nebo šokující události, které nám pomáhají objasnit naše motivace a touhy, nám také připomínají, že:„Svoj osud potkáš na cestě, po které se mu vyhýbáš.“
Modlitba:žádná taková věc jako čisté touhy bez jedinečných tváří, bez potřeby vysvětlovat nebo racionalizovat touhy, bez očekávání, že touhy nás osvobodí od tužeb…už věčné, přesouváme se do temných těl nutnosti…je to náš šťastný den
Obrázek s laskavým svolením tanakawho, na Creative Commons image licensing