Krátce poté, co Y2K nedokázal naplnit humbuk, James Hillman promluvil se skupinou lidí o psychologii v novém tisíciletí. Svou řeč začal s odkazem na antiklimax Y2K slovy:„Nemůžeme vyrvat z čelistí tohoto vítězství nějakou porážku?“
Při vzpomínkovém obřadu Richard Tarnas komentoval tento citát z Jamesova práce naznačuje, že se dostalo k jádru toho, co Hillman během své kariéry říkal. Tarnas napsal:„V těchto dvou malých větách rozkročený Y2K [James] dokázal zasáhnout asi půl tuctu svých oblíbených cílů současně:nafouknuté hrdinské ego, modernost, doslovně-apokalyptické křesťanství, americký naivní optimismus, technovědecký - manažerské myšlení. To vše s jeho typickým pohledem zdola, jeho okem pro stín, darem prohry, špatnými stránkami, depresí, neúspěchem, bludy – především jeho zálibou obrátit naruby obecnou moudrost, vytrhnout porážku z čelisti vítězství jménem duše, života.
Nedávno jsem na svém facebookovém kanálu viděl desítky příspěvků denně o další velmi očekávané, imax 3D předpovědi apokalypsy letos v září. Přiznám se, že když jsem poprvé četl nejnovější proroctví, dostal jsem stejnou známou, ale nemocnou fascinaci a vzrušení, jako když je čtou mnoho lidí. Když se k tomu tento týden přidá zmatek na globálním trhu, máte všechny ingredience pro solidní měsíc resetování v roce 2012 a vzrušení.
Co je ale v sázce o život duše v všechna tato proroctví? Nemohu říci, že jsem nad nebo mimo taková proroctví. Ve skutečnosti píšu každý den něco jako denní proroctví. Co tedy proroctví dělá pro duši? A je možné, že tato odpověď je důležitější než to, zda se proroctví někdy aktualizují nebo doslova projevují?
Vzpomínám si na 11. září 2001. Byl jsem na vysoké škole a zdál se mi zvláštní sen o okna se rozbíjejí a tvář sochy svobody se rozpadá v noci 11. září, než padly věže. Nikdy v životě jsem nebyl tak nadšený, když padly věže. I když to bylo děsivé, připadalo mi to tak neuvěřitelně skutečné a jediný impuls, který jsem dokázal pojmenovat, byla touha být první, kdo to někomu řekne nebo se s někým podělí o novinku. Představoval jsem si běhání po kampusu jako Paul Revere, který shromažďuje lidi do společného prostoru, aby se dívali na televizi… jako by lidstvo bylo svoláváno a organizováno pro zvláštní misi. Jak šel čas, sny a fantazie oné noci a dne se ponořily do sebe a tyto mé relativně malé a vzdálené zkušenosti (napůl země daleko od New Yorku v Minnesotě) byly jedny z prvních semínek zasazených směrem k mému zájmu o proroctví, sny, mýty a dokonce astrologie.
Tehdy jsem se snažil vysvětlit svým přátelům své vzrušení, ale setkal jsem se s určitým narušeným podezřením. V jednu chvíli jsem řekl svému spolubydlícímu:„Je to jako bychom všichni potřebovali, aby se to stalo, protože to je tak hrozné. Chápeš to?“
Hillman pozoroval něco podobného ve své knize Sebevražda a duše, kde poznamenal, že fantazie o sebevraždě, touha duše nebo touha po vlastním zničení je vůdčím mýtem, který dává našemu životu podstatu a hloubku. Aktualizace sebevraždy ve skutečnosti není smyslem. Pointou z pohledu života duše je fantazie skoncovat se sebou samými. Je to o tom, co fantazie našeho vlastního zániku dává tady a teď. A Hillman podobně věřil, že apokalyptické fantazie a proroctví jsou něco jako masové sebevražedné myšlenky, které odrážejí touhy lidstva po pocitu oduševnělosti mimo jeho racionalistické každodenní záležitosti. hrozná povaha naší současné situace na Zemi. Sám Hillman byl ve skutečnosti zcela pevný ve svém přesvědčení, že jsme na potápějící se lodi a že v tuto pozdní hodinu můžeme dělat jen málo. Jako mnoho buddhistických praktikujících měl Hillman osudové přijetí konců, smrti a pomíjivosti obecně. Věřil, že bychom měli udělat to nejlepší, co můžeme, s jakýmkoliv časem, který nám zbývá, opravit, vyčistit a pokusit se udržet planetární loď, když se potápí.
To Nhat Hanh nedávno mluvil s ekologem, který navrhl něco podobného . Řekl:„Hromadné vymírání se stalo již pětkrát a toto je šesté. Podle buddhistické tradice neexistuje zrození a smrt. Po vyhynutí se věci znovu objeví v jiných formách, takže se musíte velmi zhluboka nadechnout, abyste uznali skutečnost, že my lidé můžeme na Zemi za pouhých 100 let zmizet.“
Proroctví nám dávají tušit význam naší smrti uprostřed života. Všechny formy budoucnosti, předpovědí a proroctví slouží k prohloubení naší zkušenosti se změnou a nestálostí. Míra, do jaké se zapleteme do toho, zda jsou či nejsou doslovné nebo objektivní „pravdivé“, je míra, do jaké zbožňujeme hrdinské, svévolné a ovládající prvky naší psychiky. "Pokud je to pravda, můžeme to změnit!" Nebo bychom mohli říci:"Pokud je to pravda, vytvoří to nový začátek!" Nebo dokonce:„Pokud je to pravda, pak budu mít celou dobu pravdu!“
Apokalypsa může být jako narcismus vyfouknutý do vesmírných rozměrů a naše touha sdílet nebo šířit zprávy, doslovný zatracený pravda o tom, co se proboha stane!!, odráží naši klamnou víru, že jsme ve smrti sami.
Smrt je ve skutečnosti jednou z nejzákladnějších věcí, na kterých sdílíme...naše popírání této prosté pravdy proto máme tendenci své apokalyptické fantazie doslovně překládat. A když se jim nepodaří naplnit ten humbuk, než abychom truchlili a společně trpěli naše zklamání... místo abychom zkoumali svůj pocit porážky, když nejsme rozbiti na kousky, předstíráme, že se muselo stát něco hrdinského, nebo by se ještě mohlo v budoucnosti stát. datum. Někde na úrovni 18 musela zasáhnout flotila andělů. Nebo někde někdo nevypočítal kalendář úplně správně kvůli přestupným rokům nebo nějaké drobné odchylce v počítání. O jak důležitou příležitost ke zklamání přicházíme, když se otočíme zády k anti-vyvrcholení.
Radikální myšlenkou je, že duše miluje zklamání a anti-vyvrcholení. Je tedy možné, že tento postoj, otevřená láska ke zklamání a neúspěchu, je právě teď tou nejvíce „zeleně přátelskou“ myslí pro naši planetu?
Řeknu to po svém. Když se rok 2012 nestal, byl jsem hluboce zklamán. Mnoho let jsem psal pro RealitySandwich a účastnil jsem se komunitních setkání a psychedelických obřadů a skutečně jsem toužil po globální katarzi. Přesto porážka toho časového období byla jedním z největších darů pro život mé duše, jaký jsem kdy dostal.
Pravdou pro mě nyní je, že život JE jakýsi propracovaný antiklimax. A pokud nedokážeme zranit a milovat svou cestu do této záhady, pak si myslím, že budeme pokračovat ve vytváření paranoidních předpovědí o něčem, co nikdy není otázkou „jestli“, ale pouze „kdy“ od začátku.
Zdá se, že láska začíná zklamáním, selháním, zklamáním a rozpuštěním našich budoucích vzrušení. Najednou se do zorného pole vrátí miliarda hvězd a naše životy budou zase jen další zrnko písku na pláži. Klid vklouzává bezplatně pro nikoho.
100 let, 1 000 nebo 10 000 dalších na této planetě… duše bude i nadále vyžadovat, aby byl život žit z perspektivy naší sdílené přirozenosti ve smrti.
Každý den předpovídám věci, protože to mé duši dává příběh o smrti… ne proto, že bych příliš investoval do toho, zda se něco z toho splní nebo ne.
Modlitba:to také projde…